Chování

Navzdory rozšířené představě o smrtelně nebezpečném tvorovi je sršeň obecná mírumilovná a prakticky neškodná. Většina obav pramení z velikosti sršně a jejího hlasitého bzučení. Varovné bzučení používá např. pokud se člověk přiblíží na méně než asi 50 cm. Sršeň také reaguje podrážděně při prudkých otřesech v okolí svého hnízda, manipulaci u výletového otvoru či přehrazení příletové dráhy.

Sršně žijí v hnízdě, které sama vybuduje královna-zakladatelka. Ta kusadly nastrouhá kousky dřeva, smíchá je se slinami a ze vzniklé papírové hmoty buduje odshora dolů hnízdo. První potomky vychovává sama do doby, než se vylíhnou dělnice, které převezmou veškerou péči. Těch bývá několik set, shánět potravu však vylétá jen asi 50–80 z nich. V září pak z hnízda vylétají oplodněné samičky, které na jaře založí nová hnízda. Společenství sršní totiž na rozdíl od včel nepřežívá zimu s výjimkou již zmiňovaných budoucích královen.

V případě, že usedne na člověka, pouze zkoumá, zda není k jídlu a během pár sekund odletí. Je však nutné se vyvarovat prudkých pohybů, které by ji mohly rozrušit. Sršeň reaguje na světlo, toho je možné využít, chceme-li ji dostat z pokoje, do kterého vlétla.